Mám rád knižní přehledy, které se objevují tradičně na sklonku roku. Je z nich poznat, jaká témata v uplynulém roce nejvíce rezonovala ve společnosti. Je to také inspirace, do jakých knih se stojí za to ponořit.
Ve stejném čase přichází bilancování, stanovování cílů a novoročních předsevzetí. V médiích i od politiků se ve stejné době objevují (zpravidla) pochmurné vyhlídky na budoucí rok. Letos to s těmi vyhlídkami oproti zajímavé knižní úrodě opravdu není nic moc. Tedy aspoň podle zveřejněných přehledů a analýz.
Na konci roku se i já pokouším o jakési bilancování. K tomu patří i prohrabování se v zápisníku a různě poházených poznámkách ke knihám, se kterými jsem měl ten rok čest. Přemýšlel jsem, které knihy přečtené v minulém roce bych doporučil svým přátelům. Letos to bylo tak nějak jednodušší. V hlavě mi automaticky vyskakovaly dvě z nich. Na obě jsem narazil nezávisle na sobě úplnou náhodou v naší knihovně. Obě tak trochu tlouštíci, přesto jsem je slupl v krátkém čase a rezonují ve mně dodnes.
Byly ty knihy Bratři Wrightové a John Adams od Davida McCullougha.
Obě knihy, příběh bratrů Wrightových, kteří dali světu létání, i životní cesta Johna Adamse, amerického bojovníka za nezávislost, jenž se stal druhým prezidentem USA, v sobě mají silná poselství. Jako kdyby to byly recepty psané pro překonání současné atmosféry ve společnosti. U nás i ve světě.
Pokud jste otrávení, naštvaní, nebo dokonce rezignovaní, tady je jednoduchý návod, jak změnit věci k lepšímu.
Píle a pokora
Mysleli si o nich, že jsou blázni. Wilbur a Orville se dlouhé roky den co den v ústraní na odlehlých pískových dunách Severní Karolíny pokoušeli létat. Ti, co se jim smáli, přesto obdivovali jejich pracovitost. Jejich najatý pomocník John T. je považoval za nejpracovitější hochy, které kdy viděl. Řekl, že „když ti dva pracovali, tak PRACOVALI (…). Do toho, co dělali, vkládali celé své srdce a duši.“ Co je ještě příznačnější, nestáli o publicitu. Šlo jim takzvaně o věc. Chtěli dát lidem křídla. S pokorou pracovali na svém cíli. A povedlo se jim to. Nedělali to pro peníze a pro slávu. Nepotřebovali Facebook, ani silná prohlášení v médiích.
John Adams byl podle všeho podobný samorost. Vlastně podivín. Pilný, ambiciozní, ale také realista s nohama na zemi. Byl velmi vzdělaný, vystudoval právničinu, ale přesto nikdy neopustil svou farmu. Byl hrdý na svůj původ i manuální práci. A byl to právě John Adams, který zarputile bojoval za nezávislost Ameriky vůči britské koruně. Přestože jiní pochybovali. Měl vizi, na které tvrdě pracoval.
A tady přichází první inspirace. Když vám začne připadat, že vám stát hází klacky pod nohy, dejte se do práce. Zakousněte se do toho navzdory překážkám a regulacím. Jděte za svými cíli. Ať už je to podnikání nebo politika. Nevěšte svou živnost na hřebík kvůli EET. Nerezignujte na dění ve svém městě, protože se „tamti“ vždycky nakonec stejně domluví.
Chce to ale také pokoru. Velká gesta nestačí. Také profesor Langley, kterého bychom mohli dnes označit za akademickou celebritu, se pokoušel létat. Měl štědré sponzory, přátele mezi vysoce postavenými úředníky a politiky, podporu tisku. (Připomíná vám to něco?) Své pokusy vzlétnout pojímal jako velkou show pro veřejnost. Bohužel neúspěšnou. Postrádal pokoru. Nehledě na to, že těch pokusů bylo opravdu jen pár. Naštěstí ty pády nebyly ve skutečnosti tak tvrdé, jelikož své testy prováděl nad vodní hladinou. Naproti tomu si bratři Wrightové vše financovali ze svého podnikání a dokud si nebyli jisti svým leteckým uměním, na veřejnosti se neukazovali.
Odvaha a vytrvalost
John Adams se nesmířil s tím, jaké poměry panovaly. Snažil se aktivně změnit, co ho štvalo. Přestože to vypadalo, že je pravidlem, aby zůstával ve svém boji stát doslova osamocen. Nevzdával to. Svou účast v politice navíc považoval za úděl otců, aby zajistili svým synům lepší svět. Sám říkal: „Musím studovat politiku a válku, aby mí synové mohli studovat matematiku a filosofii. Moji synové budou muset studovat matematiku a filosofii, geografii, historii, námořní architekturu, navigaci, obchod a zemědělství, aby dali svým dětem možnost studovat malířství, poezii, hudbu, architekturu, sochařství, tapiserii a porcelán.“ Když ne kvůli sobě, tak kvůli svým blízkým. Svému synovi Adams při jiné příležitosti řek na adresu politiky, že „veřejnou činnost vždycky musí někdo vykonávat. Pokud ji odmítnou moudří lidé, někdo se jí vždycky ujme.“
A představte si, že bratři Wrightové učinili několik tisíc pokusů, než se jim podařilo udržet ve vzduchu déle než minutu. I John Adams věřil v usilovnou a hlavně vytrvalou práci, byl přesvědčený, že se výsledek dostaví. Říkal, že si sice „nemůžeme pojistit úspěch, ale můžeme si ho zasloužit.“ V každém případě je pro to potřeba něco udělat.
Takže vzkaz Johna Adamse zní, vyhrňte si rukávy a jděte do toho navzdory nepohodlí. Když to neuděláte vy, udělá to někdo jiný. A dost možná se vám to nebude líbit. Wilbur a Orville by k tomu ještě dodali, abyste to hned nevzdávali. Chce to odvahu a současně vytrvalost.
Čtěte a vzdělávejte se
Hrdinové obou příběhů měli společnou lásku ke knihám.
Bratři Wrightové vyrůstali v rodině biskupa, který měl rád knihy a svou lásku ke čtení cílevědomě pěstoval také u svých synů. Byl navíc velmi liberální a nikterak neomezoval čtecí apetit svých potomků. Krom toho se snažil podporovat jejich kreativitu a manuální zručnost. Aktivity svých dětí nadřazoval dokonce nad školní docházku(!). Když na něčem usilovně pracovali v domácí dílně, nemuseli klidně dva tři dny do školy.
John Adams vzýval knihy. To měl společné také se svým souputníkem a prezidentským následovníkem Thomasem Jeffersonem. Knihovny obou mužů byly jejich chloubou. Jefferson byl během svého diplomatického působení ve Francii schopen nakoupit celé stohy knih. Knihy četli, diskutovali o nich, učili se z nich. Sami ale také hodně psali. Mimo jiné se zachovala jejich rozsáhlá vzájemná korespondence. John Adams radil, „nenechat se odlákat dívkou, zbraněmi, kartami, flétnami, houslemi, oblečením, tabákem ani leností odlákat od svých knih.“
Tohle už bude znít jako klišé, ale vzdělání a moudrost vyčtenou z knih vám nikdo nevezme. Žádná vláda nebo vládní nařízení. A nemusím připomínat, že učením se z úspěchů a chyb druhých budete silnější a posunete se mnohem rychleji dál.
Napsat teď, že kdyby nic, tak čtení je potěšení navzdory době a okolnostem, už bude asi zbytečné.
Pokud vám přesto všechno připadá, že stejně nic nezměníte, zkuste zasít aspoň něco dobrého do budoucnosti. Myslete na příklad otce Miltona Wrighta. Čtěte svým dětem. Ukazujte jim alternativy ke školnímu vzdělávání. I John Adams si uvědomoval význam vzdělání a zasazoval se o to, aby stát zpřístupnil vzdělání co nejširším vrstvám lidí.
Říkal jsem, že je to jednoduché. Ale neřekl jsem, že je to snadné.
Miloš Zeman sice ve svém vánočním projevu řekl, že blbá nálada skončila, ale pokud jste se dostali při svém čtení až sem, možná je to právě proto, že ve vás hlodají pochybnosti. Stejně jako hlodají ve mně, jak zmiňuji v úvodu o komentářích v médiích a temných vizí politiků.
Přesto, jiný politik, slovenský prezident Andrej Kiska ve svém novoročním poselství hledí do budoucnosti s nadějí. Ba co víc, on se tu naději snaží předat ostatním. Zdá se mi to, nebo je tak trochu výjimka?
Ať už si z obou knih něco odnesete, či nikoli, dovolím si zakončit slovy zmiňovaného slovenského prezidenta. Přeji vám taktéž „vnitřní sílu pro každodenní, ale i větší zkoušky, které musí každý z nás překonávat.“ A doufám, stejně jako Andrej Kiska, že „máme na to, abychom si za rok mohli říct, že se věci začaly měnit k lepšímu!“
Máme to ve svých rukách.